Zvyky při společných lovech
Nástupy k zahájení
Formy nástupů ke společným lovům nejsou až tak přesně sešněrovány starými tradicemi. Svědčí o tom mnoho alternativ uváděných v různých učebnicích a mysliveckých knihách, často poněkud protichůdně, jinak pro méně, jinak pro více účastníků.
Zcela se neosvědčily ty návody, kde jsou stavěni vedoucí honu do jedné řady se střelci, protože na opačném konci je pak špatně rozumět pokynům vedoucích. A také ty, kde jsou honci stavěni na stejné úrovni se střelci před vedoucí honu.
Stejnou nevýhodou je i případ, kdy vedoucí honu stojí na boční straně pomyslného čtverce, podobně jako je tomu při výřadu.
Nejvhodnější je, když stojí vedoucí honu proti střelcům a honci na jedné boční straně, trubači na druhé a tvoří tak společně čtverec.
Tento způsob nástupu se v praxi osvědčil nejlépe, vřele ho doporučuji, je možné ho praktikovat jak při malém, tak i při velkém počtu účastníků a není v rozporu se žádnými tradicemi.
Střelce při malém počtu účastníků stavět jen do jedné řady. Při větším počtu zpravidla do dvojřadu, a zcela výjimečně, při velkém počtu účastníků i do trojřadu. Tam, kde se praktikuje obstavování lečí z pravé a levé strany, je první řada levá, druhá pravá (příště obráceně). Na počátek každé řady se mohou postavit závodčí, které si pak střelci pamatují a stále je následují. Závodčí mohou stát při zahájení i vedle vedoucích honu.
Stává se, že host má s sebou nějakého rodinného příslušníka, či přítele. Je chybou, když ten se pak staví s ním do řad střelců. Měl by stát při zahájení buď mezi honci, pokud s nimi i při honu půjde, nebo opodál jako divák. Při samotném lovu, pokud má patřičný věk a bude zapsán jako účastník, pak může být u střelce, nejlépe těsně za ním.
Někde bývá osvědčeným zvykem losování pořadových čísel střelců, sudá pak mají „praváci“, lichá „leváci“. Podle vylosovaných čísel se staví střelci na jednotlivá stanoviště. Počátek obsazování se pak vždy o jedno či dvě čísla posunuje, takže přidělování stanovišť je spravedlivé. Ale tady již nejde o tradici, ale o praxi v organizaci lovu.
Při zahájení společných lovů je nutno dávat lovcům i honcům jasné a výstižné pokyny, kterých musí každý přesně uposlechnout, zejména pokud jde o bezpečnostní pravidla.
Při nátlačkách na vysokou a naháňkách na černou se za úspěšného lovce považuje ten, kdo dal první ránu, která smrtelně zasáhla, i když zvěř v ohni složily zásahy souseda. Ty platí jako rány dostřelné. Výjimkou je však případ, kdy kus nebyl první ranou zasažen tak, aby mohl být dohledán. Pouhé „škrábnutí“ neopravňuje střelce, aby mu byl kus přiřčen.
Při lovu drobné zvěře platí pravidlo, že lovcem složeného, nebo psem dohledaného, kusu je poslední střelec, který na kus střílel. Ovšem ten, kdo byť neúmyslně střelil již na zvěř smrtelně zasaženou, nemá právo úlovek hlásit za svůj. Tedy zjednodušeně – „první kule, poslední brok“! Tak praví starý zvyk převzatý od našich předků.
Co se troubí při zahájení honů: Vítání, začátek honu. Je-li však zahájení honu bez troubení, i tak vyslechnou účastníci uvítání s nepokrytou hlavou, když před tím tak učiní i vedoucí honu.
Výlože
Po každé leči se tímto zvykem dává najevo, že se všechna zvěř řádně eviduje, že se nic nezatajuje. Klade se na pravý bok, výjimku tvoří drobná pernatá a vodní zvěř, kterou je lépe klást na hřbet. Stejné pravidlo platí i na výřadu. Každý desátý kus se povytáhne, každý druh se klade do samostatné řady, u bažantů a kachen se rozlišuje pohlaví už na výloži, stejně jako později na výřadu. Zvěř se při výloži zběžně prohlédne, stranou se dají znehodnocené kusy, zajíci se ošetří vymačkáním. Psaři výloži se myslivci nestaví do žádných řad, ale také nevyužívají této krátké přestávky ke kritice průběhu honu a stavů zvěře. Průběh honu tím nesmí být rušen.
U výloží se netroubí Halali, snad jen když je uloven vzácnější druh zvěř, pokud se na honu může lovit. Naopak již při výloži je možno předávat úlomky, aby úspěšní lovci byli viditelně oceněni pro další průběh honu.
Výřady
Hned na úvod si připomeňme, že účelem výřadu je vzdát důstojně poctu zvěři a slavnostně ukončit lov. Podle toho musíme volit i místo výřadu. Neměl by být na návsích, náměstích, dvorech, na dlažbě, asfaltu. Nejlépe na trávě, na kraji lesa, kde hon skončil, či u lovecké chaty. Může být použita chvoj jako podklad pod zvěř, nebo k orámování celého výřadu, do rohů pak, pokud jsou, malé smrčky.
Zvěř se pokládá zprava doleva.
Pořadí pokládané zvěře na honech na drobnou: první liška s oháňkou do pravého úhlu od těla, dále následují zajíci, králíci, bažantí kohouti, bažantí slepice, kachny, drobná pernatá, malé šelmy, straky, vrány a další.
Pokud je však ulovena spárkatá zvěř, černá na naháňkách, dávají se ulovené lišky až za ně a na konec výřadu zase drobné šelmy. Nevhodné je zvedat černou zvěř na roztažené přední běhy.
Každý desátý kus se o polovinu těla povytáhne, zvěř by neměla být na sebe namačkána a mezi řadami je dobré nechat místo na projití.
Největší chybou a bohužel současně i nejčastější, je překračování řad zvěře. Je to paradox: myslivec připravuje výřad k poctě zvěře a přitom ji potupí překračováním. Někteří honci na znamení své profesionální vyzrálosti dokonce i házejí se zvěří, pernatou nosí za stojáky a plováky, ne za hlavu!
Dojem ze sebekrásnějšího honu pokazí hrubé zacházení s úlovky, a to nejen překračování řad. Přesto jako host bych nedokázal pokárat provinilce, ale kdokoliv by to učinil, určitě bych ho podpořil.
Rozhodně to však musí učinit myslivecký hospodář, protože tyto vážné prohřešky jsou především jeho špatnou vizitkou.
Na výřadu jsou přítomni všichni účastníci honu, odcházet předčasně je neslušné. Všichni jsou na nástup řádně ustrojeni a se zbraněmi. Rodinný doprovod se opět nestaví mezi střelce, ale buď mezi honce, nebo opodál.
A nyní k tomu problému, který nám stále komplikují asi čtyři různé verze uváděné v učebnicích: jak se staví účastníci honu k výřadu. V praxi pak vidíme u výřadů mnoho chyb.
Střelci musí stát vždy proti hlavám zvěře, zatímco vedoucí honu proti hřbetům a honci proti běhům (stojáčkům), tedy na druhé straně proti střelcům. Aby výřad by obstoupen, jak nám praví tradice našich předků, pak pro trubače zbývá místo proti vedoucím honu.
Při takovém seskupení všichni vyslechnou se vší vážností, v pozoru, s obnaženou hlavou, počet úlovků podle jednotlivých druhů, poděkování za kázeň a možná drobné výtky nedostatků. Honci budou určitě vždy oceněni za honbu v těžkém terénu.
Klobouky na hlavy putují až po závěrečném zvolání Lovu zdar! A po skončení troubení. Nikdo by neměl během ceremoniálu telefonovat, to je nutno odsoudit, stejně tak, když si někdo sám bere zvěř z výřadu. Každý počká co je mu podáno.
Dohořívající ohně bývají symbolem konce hezkého dne stráveného s dobrými přáteli v přírodě. Neodmítneme pozvání k účasti na poslední leči, se kterou jsme samozřejmě počítali, protože jsme nepřijeli si jenom zastřílet a pro zvěřinu. Z neúčasti na poslední leči nás může omluvit jen nějaká vážná nepředvídaná událost.
Poslední leč
Poslední leč není jen ten skutečně poslední lov při honu, ale v povědomí utrmáceného myslivce je to především teplo hospůdky, horká polévka či guláš a především orosené první pivo, které záhy vystřídá druhé. Prostě pohoda po celodenní štrapáci. Tak laskavý je začátek každé poslední leče.
Po hodinách často osamocení při lovu, cítí zpravidla každý potřebu sdělit si navzájem své poznatky, své často nevšední zážitky a poté i dobrou náladu vyjádřit písničkou.
Místnost, kde se večeří a koná následná poslední leč, má být vkusně vyzdobena, lépe bez přemíry chvojí a opelichaných vycpanin, zatímco paroží a úlomky na bílých ubrusech jsou vkusnou ozdobou. V souladu se starými tradicemi je, aby obsluhu obstarávali mladí myslivci, pokud to nedělají zaměstnanci pohostinství, či manželky myslivců.
I to vše patří a lze zařadit mezi tradiční myslivecké zvyky a mojím úkolem je objasnit, co vše by mělo být obsahem tradiční dobře organizované poslední leče.
Král honu
Jeho vyhlášení by mělo být po guláši první na programu, pokud nebylo provedeno již při výřadu. Je to krátký ceremoniál, při němž je možno předávat i větší třívýhonkový, či menší pětivýhonkový úlomek. Dává se na pravou stranu klobouku a nosí se jen do konce dne. Dostane-li úlomek při poslední leči, nedává se zpravidla již na klobouk, ale položí se volně na stole před králem. Může se zavěšovat na krk keramická medaile nebo předávat jiný dárkový předmět. Rozhodně však jsou pro všechny honitby dostupné diplomy pro krále honu.
Někde vyhlašují i dva, dokonce tři nejúspěšnější střelce, pořadí se určuje podle vzácnějších úlovků a podle počtu drobné zvěře. Při rovnosti úlovků dostává přednost host a dále má přednost věkově starší myslivec. Druzí a třetí jsou většinou nazýváni „podkrál“ či „princ“.
Před předáváními ocenení se troubí „Pozor, pozor si dej...“ Předávající položí dlaň pravé ruky na levé rameno lovce a pronese vhodný krátky proslov. Kupříkladu: „Jménem české myslivosti a kamarádů myslivců prohlašuji vás za ulovení 12 kusů divokých kachen pro dnešní den - králem honu. Vážení myslivci, nechť jsou po celý večer panu Františku Fojtlovi prokazovány pocty, které králi honu právem náleží!“ Ostatní obvykle zvolají: „Ať žije král!“
Král honu může mít ten večer určitá privilegia, jako čestné posezení, přísedící u soudu, ne však taková, jaká uvádí jedna nepodařená učebnice mysliveckých zvyků (Nakladatelství Optys, Opava), že může zůstat při troubená sedět a snad i ponechat klobouk na hlavě. Taková privilegia mít král honu prostě nemůže a je s podivem, že takové nešvary autoři knihy dávají jako návod. Úctu zvěři a myslivosti musí vzdát i on, král honu. I odsouzen může být za „velký zásah do kmenových stavů zvěře“.
Jsou i myslivecká sdružení, kde vyhlášením krále honu je oceňována celoroční práce a zásluhy, jedná se tak potom o vyhlášení jakéhosi nejlepšího myslivce roku, ne-li nejlepšího pracovníka. K takovému ocenění jsou však jiné vhodnější možnosti. Titul krále honu by měl zůstat podle starých tradic pro skutečně nejúspěšnějšího střelce na příslušném honu či naháňce, nepřisuzujme titulu jiné, ne příliš vhodné významy. Chceme-li ocenit kamarády a přátele, jistě najdeme jiné, neméně důstojné a milé možnosti.
Přípitky
Během poslední leče se často pronášejí přípitky. K poctě zvěře, vedoucímu honu, nejlepším lovcům, hostům, honcům, jubilantům i kuchařkám.
Dodržujme starodávný zvyk připíjet levicí.
Proč levou? V srpnu, když jsem psal o patronech, jsem se tomu vyhnul, ale protože se blíží Silvestr a i na poslední leče veselé vyprávění patří, dovolte mi citovat Doc. MUDr. Jaromíra Kovaříka CSc., jak v roce 1973 z historických pramenů zdůvodnil připíjeni myslivců levou rukou. „K tomu se tradují dvě nedoložená vysvětleni z historie: první - psovod připíjel u složeného jelena levicí, protože v pravé držel vodítko smečky psů. A druhé, spíše pro obveselení: kníže Hubert, ještě než se věnoval bohabojnému životu, měl po lovu při hostině po své pravici krásnou příslušnici „fraucimoru“ a jí věnoval celou svou pozornost. Přítomný kněz ho chtěl odpoutat od sličné paní a zvedl číši jemu k přípitku. Hubert však pohotově zdvihl číši levicí s odůvodněním - když pravá loví, levá připíjí, aniž se nechal ze své zábavy vyrušit...“ Uvádí se někdy i další verze, že při připíjení na zdar parforsního honu držel jezdec otěže v pravé ruce, proto připíjel levou.
Čestný myslivecký soud
Hned úvodem musím zdůraznit, že i tento tradiční zvyk se dělá především pro dobrou pohodu a pobavení, takže tam nepatří nejen hrubé osočování, zášť a neřeší se ani vážné prohřešky a přestupky, jako postřelení osob, psů, či jiné ohrožení účastníků honu. Takové případy se musí řešit jindy a jinde.
Zde se soudí žertovním způsobem jen drobné přestupky, které účastníci „spáchali“ proti tradicím a zvykům, chyby v myslivecké mluvě, překračování zvěře, nevhodný oděv, telefonování při zahajování, chyby při nošení a pokládání zvěře, opomenutí zlomit pušku, či dokonce vybít, střílení před a po odtroubení a podobně.
Za stolec v čele místnosti zasedá okamžitě zvolený nebo „dědičný“ soudce, dva přísedící (jeden z nich může být král honu), případně žalobce a obhájce. Čím více osob, tím bohužel soud trvá déle, protože každý se chce projevit a soud by měl být krátký, dlouhý maximálně 45 - 50 minut.
Účastníci soudního senátu mají na hlavách klobouky s úlomky na levé straně - stavovské.
Stolec je ozdoben úlomky, svící a leží tam symbol mysliveckého práva - tesák. A také něco na připití. Křesťanský symbol - kříž nepoužíváme, jednak máme své atributy, a jednak by se to mohlo považovat za znesvěcení.
Když je soud příliš dlouhý, účastníci ztrácejí pozornost, nesledují dění, baví se a neustálé jejich okřikování pak kazí charakter veselé zábavy.
Proto jednání musí být vedeno vtipně a humorně a to předpokládá trochu přípravu předem a aktuální doplnění o prohřešky toho dne. Jednání nesmí nikoho urazit, někomu pokazit náladu. Třeba i tím, že je odsouzen platit velkou částku. Pak se i méně majetní myslivci mohou bát jít před soudnou stolici a jejich veselost se poněkud vytratí. Sám odsuzuji k dvaceti či třiceti korunám a mám zkušenost, že mnohý dá dobrovolně více, zvláště hosté. Vybrané peníze se zpravidla použijí na večeři, na přípitky, na hudbu.
Soud končí okázalým zhasnutím svíce. Ale stává se, že ji zase někdo rozsvítí. A ten někdo je druhý senát, který začne soudit předchozí soudce. Je nepřípustné, aby to byla jakási odveta s dvojnásobnými částkami.
Vtipný a přiměřeně dlouhý čestný myslivecký soud, který skutečně pobaví, se stane ozdobou poslední leče. Dlouhý, ukřičený, až hádavý soud, při kterém se předvádějí jen soudci a nikoho moc nepobaví, raději nedělejme vůbec.
Text Oldřich T.